Poslední týdny jako by nám dávaly příležitost k přímé lekci kritického
myšlení. Jsme zavaleni zprávami, které mohou i nemusejí být pravdivé,
přicházejí od politiků, odborníků, svědků i novinářů. Do toho kladné
i záporné emoce, vy volané humani tární krizí, svalováním kolektivní viny
a názory okolí. Těžké se v tom vyznat. Najednou se zdá, že něja ká koronavirová pandemie ani nebyla, že to ve srovnání se současnou válečnou situací na Ukrajině srovnání vlastně nemá. Jak tomu všemu rozu mět, je to opravdu jen černobílý problém, boj dobra se zlem, demokracie proti totalitě? Jeden to staví do takového světla, druhý mluví o tažení proti světovému progresi vismu, o revizionismu a nutnosti stanovení nového
geopolitckého uspořádání. Ano i k tak ovému lákavému výkladu se přiklánějí někteří politici v demokratických zemích. Tak co když na tom něco je? V Evropě máme válku. Ta ovšem nezačala ze dne na den. Kdo sledoval vývoj událostí již předtím, je schopen lépe analyzovat současnost a pozorovat dění na světové i domácí politické scéně. Poznat závažnost informací. Vidí, jak vypadá propaganda, která svou lží nakonec pohlcuje
své samotné tvůrce, jak vypadá zmanipulovaný veřejný prostor, v němž není místo pro svobodné slovo, protože sdělovací prostředky jsou pod kontrolou cenzury. Jak vypadá negace a otáčení dohod, smluv a názorů u těch, jejichž odpůrci byli ještě donedávna označováni za hlupáky. Sleduje, jakými cestami se ubírá překrucování historie a stvoření domnělého nepřítele. Že za to můžeme my? Ne, to oni! Reakce přicházejí různé a mnohdy nepochopitelné. Vidíme to případ od případu, od největších světových velmocí, přes evropské státy až třeba po Pražský hrad a nejnižší politická patra. Dezinformace jsou hnací silou současného dění. Jen jde o to, ja kým směrem se jimi necháme hnát, a zda vůbec. Je evidentní, že politici na nejnižším stupni správy světové dění příliš neovlivní. Mohou se však stát těmi, kteří jako první významně ovlivní současnou i budoucí generaci. Názory, postoji, myšlením. Příklady, které mohou motivovat, se nabízejí denně a hned v začátcích. Třeba v masopustním průvodu dětí, který může být využit k osvětě, a tedy i jinak než jeho náhlým zrušením, opřeným o gesto nicneříkající podpory napadené zemi. Třeba ve využití obecních prostor pro organizování humanitární pomoci víc než jejich neposkytnutím. První dny krizí tak vypovídají o tom, na čem vlastně politika staví už léta, na tom, jak se zachovají její představitelé v budoucnu. Ostatní může být už jenom zástěrka, oportu nisticky defor movaná tak, aby to veřejnost vnímala dobře. Je jedno, zda v největší zemi světa anebo v nějaké malé české obci. Dávno už neusilujeme o to, aby zítra znamenalo včera. Rozsah se různí, ale definice a forma zůstávají stejné, protože jde o jev, popírající demo kratické hodnoty. Ano, už zase. Dějiny navíc často začínají zdola, což si ti nahoře uvědomuj í , bohužel, jen zřídkakdy.
Euforie z podpory napadané země jednou skončí a le co potom. Kým se necháme vést, budeme v úvodníku veřejné tiskoviny znovu přijímat subjektivní, převrácené výklady, lži a propagandu? Budeme se pod vedením svých komunálních politiků opět zříkat kritického myšlení, protože jde z jejich pohledu vlastně o vn ucování jediného názoru tak, jak jsme to právě od nich slyšeli už v loňském roce? Pokud ano, tak nás dezinformace časem semelou. Uvěříme jim a staneme se jejich součástí. Ačkoliv, jaké dezinformace, možná jen speciální informační operace. Historie se opaku je a my jsme stále nepoučitelní. Tak alespoň nazývejme věci pravými jmény. Válka je vůl. Слава Україні!

PhDr. Aleš František Plávek